Cesta do Tangalle aneb zkratka byla sice delší o to více náročná

 Moře se zbarvilo do stříbrna, slunce pomalu vycházelo a městečko se začalo líně probouzet do nového dne. To už já s Mackem ( Macek je můj třiceti kilový kufřík), Marunou a ostatními zavazadly, seděla v Seržovo  tuktuku, který nás vezl na ranní autobus do Tangalle. Byl to jediný přímý spoj a tak jsme si museli přivstat.

Neuplynulo ani dvaceti minut a před námi se už objevilo autobusové nádraží v Trinku, tepající i v těchto brzkých, ranních hodinách čilým ruchem. Seržo nás usadil do autobusu, jako tatínek vyprovázející děti na výlet k babičce. Loučení bylo skutečně srdečné. Tento místní chlapík, trochu zavalitější postavy, určitě zůstane v mých vzpomínkách. Zcela se vymyká zdejším standardům. Vždy je ochotný, naladěný, ale nikdy neobtěžuje a ještě dokáže být vtipný. Lhala bych, kdybych řekla, že mi nepřirostl k srdci.

K našemu údivu byl autobus skoro prázdný. „ Tak hurá na cestu,“ říkám si v duchu a těším se na poznání nové krajiny a hlavně na další místo pobytu Tangalle.

Cestu jsme odhadovali na sedm hodin a vzhledem k tomu, že už jsme tu pár stovek kilometrů projeli, zásobili jsme se pouze lehkou svačinkou a malou lahví vody, očekávajíc příval místních prodejců čehokoliv, kteří střídavě nastupují do autobusu.

Vyrazili jsme. Autobus se začal plnit lidmi a řidič nám představil své nově nainstalované reproduktory, kapacitně vyhovující možná i O2 Aréně. V tu chvíli jsem se neubránila vzpomínkám na roztančené autobusy v mém milovaném Karibiku. Vždy, jak jsem přejela hranici z Mexika do Belize, začalo autobusem pulzovat hravé reggae, cestujícím se rozjasnila tvář a všichni se pohupovali v tomto báječném rytmu.

Zdejší popík je jiný, ale i tak jsem si v něm našla pár dobrých melodií a nedala se otrávit přílišnou hlučností.

Po více než půl hodině jsme konečně vyjeli za hranice Trinka a k hudbě se přidalo skřípění brzd i hlasitý zvuk klaksonu. Konání řidiče se  podobalo sebevražednému útoku a nám nezbývalo nic jiného než se smířit s realitou. „ Jo, buď to chlapec dá, a nebo nedá, jiná možnost není,“ zkonstatovala jsem si sama pro sebe a snažila se soustředit na krajinu míhající se kolem.

Cesta svižně ubíhala a my, po vzoru pohybu nudlí v bandě, vyvažovali zatáčky i prudké brždění. Za nedlouho se k našemu překvapení znova objevila rýžová pole s palmovými oázami a moře zmizelo z dohledu. Pocit protřelých cestovatelů pomalu vyprchával. „ A sakra, chybička se vloudila,“ začalo se mě zmocňovat zděšení. Ale to už Maruna ladil GPS na svém telefonu.

A je to tu! Sedíme sice v přímém autobusu do Tangalle, rozhodně nebudeme muset nikde přestupovat, ale trasa vede přes Kandy do Colomba a pak teprve zamíříme do Tangalle. Pro lepší představu, je to asi jako když z Rozvadova pojedete do Českých Budějovic přes Prahu. No, nenaděláte nic „ IN ŠALA,“ jak říkají muslimové, něco ve smyslu: vše je v rukách Alahovo a my byli v rukách šíleného řidiče a k tomu s vyhlídkou na možná i čtrnáctihodinovou cestu, už v zcela naplněném autobusu bez klimatizace.

Další problém na sebe nedal čekat dlouho. Je tu nové poznání. Přímost tohoto spoje tkvěla i v minimalizaci zastávek na občerstvení, tím i možnosti použití WC. A mě se chtělo čůrat. Chtělo se mi hodinu, chtělo se mi dvě, chtělo se mi i tři, to už mi snad lezli oči z důlků a nezbývalo nic jiného než si vymoci svá práva v podobě „čůrací“ zastávky.

Po další skoro půl hodině autobus zastavil. V tu chvíli mi bylo už všechno jedno. Ač se asi nejednalo o mou vyžádanou „čůrací“ zastávku, vyběhla jsem ven a šup, do prvního bufetu. V této rychlosti střely jsem pouze mávla na průvodčího a v křeči houkla na Marunu, doufajíc, že se oba dovtípí a neodjedou dřív, než se vrátím.

„Ach to je úleva,“ chrochtala jsem blahem. „ Ale co autobus? Nemám u sebe ani floka, ani telefon, ani …,“ začal mě zase chytat děs. „ Žádné lelkování,“ zavelela jsem sama sobě, rychle natáhla kalhoty a s běsem v očích vyběhla ven.

To už vidím Marunu, jak brání autobusu v odjezdu, dle vzoru filmových hrdinů, což vyvolávalo na tvářích našich spolucestujících pobavený úsměv.

 „ Tak a snad máme při této cestě to nejhorší za sebou,“ s jistou dávkou uvolnění jsem se svalila zpět na sedadlo a cesta mohla pokračovat.

Bylo to jak nekonečný příběh. Projeli jsme Kandy, prodrali se Colombem a putovali do Tangalle, kam jsme na rozdíl od našich plánů, přijeli po třinácti hodinách.

Byla už tma a to není zrovna nejlepší chvíle na hledání ubytování. A tak jsme zvolili cestu nejmenšího odporu, vzali si tuktuk, ukázali pension z průvodce a vyrazili.

Řidič mě sice hned na začátku překvapil, protože vůbec nevystoupil ze svého vozítka a tak jsme si museli všechny zavazadla naložit sami. Byli jsme ovšem oba tak utahaní, olepeni potem a prachem, že nám to bylo už jedno. „ Hlavně ať už jsme ubytovaní, ať to stojí, co to stojí,“ říkali jsme si s Marunou.

A zase ne! „ Proč pane Bože, proč!“ ptala jsem se, upínajíc svůj pohled k nebesům. Řidič nás po dvacetiminutové jízdě odvezl na zcela opuštěné místo, kde nám ukázal vyšlapanou cestu ze srázu dolů a tvrdil, že někde tam dole v úplné tmě je náš pension.

Co Vám budu vyprávět, krve by se ve mně nedořezal. A i když máme s Marunou časté neshody, v tu chvíli jsem ho naprosto zbožňovala. Vůbec nevím, co bych si v této situaci bez něj počala.

No, dušička byla malá v nás obou, ale po chvíli jsme se domohli svého a řidič nás odvezl na správné místo, kde jsme si pronajali pokoj sice v jiném pensionu a za nesmyslné peníze, ale nikdo z nás neměl sílu cokoliv řešit dál.

Hroutíme se do postele, zcela vyčerpáni a doufajíc v pravdivost rčení: Ráno je moudřejší večera.