Colombo
23.1.2014
Toto ráno jsem si opravdu přivstala, i když to bylo opravdu náročné. Večer jsem do jedné hodiny nemohla usnout pod vlivem nadšení a trochu i obav z nastávající cesty a po zbytek noci jsem se nuceně oddávala vášni zdejšího hmyzu, který se na mě vrhnul s nečekanou urputností.
Když mi budík ohlásil pět hodin, myslela jsem, že je to špatný sen. Ani trochu se mi nechtělo vylézt z postele. Ale slib je slib. Po čtvrt hodině jsem se přemluvila a za dalších dvacet minut už stála připravena na autobusové zastávce.
Autobusy zde pro našince nemají žádný systém a už vůbec ne jízdní řád. Jezdí sem a tam a tak co chytnete, to chytnete.
Na zastávce jsem byla sama. Po chvíli přijel první autobus. Na mávnutí zastavil, ale bohužel končil jinde než v Colombu. Další čtyři autobusy mě ignorovaly a já pomalu začala propadat panice. V tu chvíli, jak už je na mé cestě příjemnou zvyklostí, se objevil zachránce v podobě místního mladíka jedoucího do stejného cíle, za minutku tu byl i autobus. V tuto časnou hodinu ještě nepřeplněný a šlo si teda sednout. No sednout. Jak se to vezme. Sedačky zřejmě někdo navrhoval v době, kdy Srí Lanku bída a všichni byli hubení. Dnes už se doba změnila, a i když jsem si připadala jako Guliver v říši trpaslíků, zdejší obyvatelé dokáží byt také při těle. A tak jsem jednu polovinu cesty seděla pouze na půlce zadnice a vyvažovala zatáčky. A druhou polovinu jsem sice seděla na celé zadnici, bez nutnosti vyvažování, ale s pocitem toho, že můj nový, obtloustlý soused po neustálém přisedávání skončí na mém klíně.
V tu chvíli jsem si ovšem vzpomněla na moje cestování po Guatemale, kde na mě v autobuse padali švábi a místní spolucestující mi pozvracel nohy. Takže vlastně fajn i kdyby mi na ten klín hupsnul.
Po čtyřech hodinách jízdy, kdy se autobus naplnil na maximum, jsme dorazili do Colomba. Úkol byl jasný. Dopravit se co nejdříve na Imigrační úřad, najít Martina a získat víza. Takže jsem vystoupila, vzala tuk tuk, který mě ochotně odvezl na požadované místo a ještě ochotněji mě při placení natáhnul. „ No co, dar bohům. Jestli mu to pomůže? V přepočtu asi 30Kč mě neuškodí, i když bych dobrodiní raději konala dle vlastního uvážení,“ pomyslela jsem si, ale to už na mě mával Martin a mou mysl zahltily zcela jiné myšlenky.
Imigrační úřad se rovná mraveništi, kde všichni pobíhají ve zběsilém hemžení se snahou dostat alespoň nějaké informace. Ovšem marně. U každých dveří sice stojí jakýsi uniformovaný človíček, který ale nemluví, pouze stroze ukazuje směr. Pravda, kdyby vám něco řekl, ve vteřině jste špuntem ve valícím se davu.
Po asi desetiminutovém prodírání se davem a vyšplhání do čtvrtého patra jsem byla zcela promočená potem a následovalo focení. „ Výborně! Miluju své fotky se vzhledem mokré myši,“ taky že jo. Děsivé to foto. Ještě že se neposuzuje při udělování víza vzhled žadatele. V takovém případě bych frčela štandopéde domů. No, není tomu tak a my po třech hodinách zmatků vybojovali svá víza a mohli se vrhnout na objevování Colomba.
Prodírali jsme se uličkami, procházeli po nábřeží, ochutnávali pouliční dobroty a vnímali krásy tohoto města. V hlavě se mi proháněly myšlenky a údiv nad báječností tohoto státečku uprostřed Indického oceánu, kde se střetávají náboženství. Vedle sebe vidíte křesťanský kostel, budhistický templ a muslimskou mešitu. Jde to! Proč se tedy letitě různé světadíly chvějí pod tíhou válečných vřav a nepokojů za Krista či Aláha? Asi pro to, že nejde ani tak o náboženství jako o touhu po moci a bohatství. Však tomu není zase tak dlouho co i tuto klidně působící zemi zužovaly boje a válečné vřavy.
Slunce pomalu zapadalo a my se dostali až zpět k autobusovému nádraží, které je obklopeno trhem a řadou pouličních prodejců jídla. Báječné vůně jídla se mísily se zápachem ulic velkoměsta a tuto báječnou atmosféru asijských měst dotvářelo hlasité kázání z mešity. To už byl čas najít ten správný autobus a vydat se k domovu. I to se po chvilkovém bádání vydařilo.
Den končí a já jsem po sedmnácti hodinách zpět doma s vízem na další dva měsíce a s pocitem příjemně prožitého dne.