Líný den

22.1.2014

Včera odpoledne, když jsem dorazila z pláže domů, mě zastavila dcera bytných se zprávou, že nám nejde elektřina a vlastně ani nikdo neví, kdy půjde. „Jejda,“ proletěly mi hlavou obavy. Bydlím totiž na konci vesnice, a i když svítí pouliční osvětlení, chodit domů po setmění sama je trochu na hranici zdravého rozumu a hazardu. Což takhle teprve za úplné tmy. Představa stráveného večera doma o samotě, bez světla, bez ventilátoru nebyla o nic lákavější. „ Ale co, vyrazím si na pivko, dám nějakou dobrou véču a pak se nechám domů odvézt taxíkem. Jo, to je dobrý plán.“  

Vybavena čelovkou, neb člověk nikdy neví, jsem vyrazila do hospody. Večer utíkal příjemně ve společnosti řady Vás, mých přátel na skype a já si užívala dobého jídla a pití, že jsem nevnímala ani ubíhající čas ani to, že vlastně piju už třetí pivko. Po jeho dopití byla nutnost rychle zaplatit a vydat se k domovu.

Doba byla pokročilá a jinak značná četnost tuktuků na cestách mizivá. A tak jsem vyrazila pěkně po svých. Hlavní silnice byla osvětlena jako tradičně a já doufala v zázrak, že tomu bude i v naší vedlejší uličce. A co myslíte? Bylo! Na křižovatce mě potkal konečně tuktuk, ale úplně jsem si nebyla jistá, zda do něho nasednout, či nikoliv. Zvlášť když ihned po pozdravu začal pět ódy na mojí krásu. „ No čeho všeho já se po té čtyřicítce ještě nedočkám,“ pomyslela jsem si s lehkou nadsázkou a pokračovala ve své cestě. Chlapík byl ovšem neodbytný a tak v rozverném rozhovoru, já jdoucí, on jedoucí jsme došli až k vratům mého domova. Kde mi poděkoval za čas a možnost mě doprovodit, dal mi vizitku a odjel zpět do města. Co dodat? Snad jen „ děkuji moji strážní andílci.“

Dnes jsem měla líný den už od samého rána, tak jak to asi znáte všichni po veselém večeru. Odpoledne jsem se  povalovala na pláži a přemýšlela o tom, že bych asi měla někam vyrazit načerpat novou inspiraci.

A je to tady! Hned jak jsem se vrátila domů, zvonil telefon a tam Martin, můj přítel z omylu. Včera se mu podařilo utopit foťák a tak se musí vrátit zpět do Colomba. No a můj výlet je na světě. Zítra ráno s rozedněním vyrážím za ním. Prodloužím si víza a prohlédnu Colombo. Už se moc těším, sice nevím, jak se tam dopravím, ale ráno moudřejšího večera, pak se uvidí.

Takže vzhůru vstříc dalšímu dobrodružství!