Příjezd do Kandy

4.2.2014

První ráno v Kandy. Žádné auta, žádný prach, hluk ani horko. Probudila jsem se do nádherného jarního dne se zpěvem ptáků, skřehotání opic a vůní čerstvého vzduchu. Jestli někdo hledá balzám na nervy, věřte, jsou to kopce rozkládající se kolem Kandy.

A jaká byla moje cesta?

Z neděle na pondělí jsem toho moc nenaspala. Bytný mě ještě trochu vyděsili, že pondělní ráno je to nejhorší na cestování, protože se všichni po víkendu vracejí do Colomba. „A sakra,“ prolétlo mi hlavou, „ tak s tím jsem vůbec nepočítala.“ Kufr už byl ovšem sbalen, hotel v Kandy zabookován a tak nezbývalo nic jiného než se v pondělí ráno vydat na cestu ať jsou autobusy plné či nikoliv.

Ráno už jsem byla v půl šesté vzhůru, dobalila pár posledních zbytků a ve čtvrt na sedm jsme spolu s mým mackem opouštěli naše dosavadní útočiště. Abych pravdu řekla, dost jsem počítala s tím, že si na cestě chytnu tuktuk, který nás odveze na zastávku, ale zákon schválnosti zapracoval a já za celou cestu nepotkala ani jediného. Po padesáti metrech jsem už měla chuť macka zvrhnout do křoví. Když jsem se doplahočila na zastávku měla jsem ruce snad až ke kotníkům. „ Uf, to není možný, vždyť by věci měly ubývat a přitom je macek stále těžší a těžší,“ nechápajíc jsem nad ním kroutila hlavou a  modlila se, aby nám vůbec nějaký autobus zastavil.

Netrvalo to ani minutu, ještě jsem nedokončila úvahy týkající se mého kufru a už tu byl sice malý, ale klimatizovaný autobus. Ochotně nám zastavil, průvodčí se sice prolomil v kolenou, když se neprozřetelně jal mi pomoc, ale během chvilky už jsme se vezli já i macek, pyšnící se na sedadle vedle mě.

Cesta probíhala tradičním způsobem brzda – plyn, brzda – plyn. Jen klimatizace, která ústila přesně nade mnou, mě dost zlobila. Za celou dobu, co jsem tady, klimatizaci nepoužívám a tak jsem trochu začala mít obavy, co ten silný příval ledového vzduchu se mnou udělá.

Moje myšlenky nabývaly na síle, až dospěly k maximu a v té chvíli se z klimatizace začal valit kouř. Jediná možnost jak pokračovat dál v cestě bylo jí vypnout. „ Uf, nepřítel zničen,“ pomyslela jsem si s úsměvem na tváři.

Po čtyřech hodinách jsme dorazili do Colomba. Spolucestující postupně vystupovali a já si ani nevšimla, že jsem v autobusu zůstala sama. Pouze já, můj macek, řidič a průvodčí, který začal být z ničeho nic hodně komunikativní.

Ve chvíli, když jsme minuli autobusové nádraží a průvodčí začal své otázky směřovat k obsahu mého kufru, jsem znejistěla. Když jsme zabočili do odlehlé uličky, mě chytil běs. Srdce se mi rozbušilo. Začala jsem se domáhat, ať okamžitě zastaví, že chci vystoupit. Teď a tady!

Průvodčí se mě jal uklidňovat s úsměvem na tváři. To se ovšem před námi opět objevilo autobusové nádraží. Tentokrát z opačné strany. Průvodčí mi vysvětlil, že mi chtěli pouze pomoci, protože bych se na tuto stranu nádraží přes rozkopanou cestu dostávala s kufrem velice těžko. Ukázal mi, kde jsou toalety, občerstvení a směr odkud odjíždí autobus do Kandy.

Ani si nedokážete představit tu úlevy, když jsem stála zase nohama na zemi, držíc pevně mackovo madlo, s kabelou přes rameno. „ Bože děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji.“

V tomto rozpoložení jsem úplně zapomněla na hlad i na to, že by bylo fajn si před další cestou odskočit a jala jsem se co nejrychleji najít nástupiště pro autobus do Kandy. Ale to už tu byl další pomocník s otázkou: Kam že to jedu. Ihned mi ukázal odjíždějící autobusy a já si mohla vybrat, zda pojedu s obyčejným či klimatizovaným. Nezbylo nic jiného než opět poděkovat s pohledem vzhůru k nebesům.

Cesta do Kandy má úplně jiný charakter než příbřežní komunikace. Je celá lemovaná alejemi nádherných stromů s velkými růžovími květy. Bylo to jako když mávnutím zázračného proutku skočíte  z parného léta do krásného květnového dne.

Asi po hodině cesty se začala měnit krajina a já něco takového viděla poprvé v životě. Vysoké kopce tyčící se všude kolem, porostlé bujnou vegetací. Nádherná údolí s řekami a jezery. Modrá obloha, tyrkysová voda a dravá zeleň s jasnými barvami všech těch květů. Nad tou krásou se i otrlému cestovateli musí tajit dech.

V úžasu jsem dorazila do Kandy, kde byl můj příjezd opět jakoby připraven. Průvodčí mi naložil kufr do tuktuku, ten mě odvezl do hotelu, kde jsem byla už očekávána. Hoteliér je velice příjemný chlapík středního věku, působící klidným, vyrovnaným dojmem s odhodláním vyjít člověku ve všem maximálně vstříc.

Sice hotel nemá tropickou zahradu, na kterou jsem se těšila, ale je zasazen do krásné zeleně a výhled z atrií a střešní restaurace je impozantní.

Po ubytování, blahodárné sprše a výborném krevetovém curry jsem padla únavou. Můj spánek byl opět klidný, bez náletu komárů a hučení ventilátoru. Bůh žehnej Kandy.

A jaká že je Kandy? Tak to zase zítra…….